close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

ryby

23. ledna 2010 v 10:07

Žraloci


Spolu s rejnoky a chymérami řadíme žraloky mezi tzv. paryby. Většina paryb má tělo pokryté ostrými a tvrdými šupinami. Kostra paryb není tvořena kostmi, ale chrupavkami. Na chrupavčité lebce jsou dobře vyvinuté chrupavčité čelisti. Paryby mají dobře vyvinutý cévní systém (srdce, tepny a žíly) a párové ploutve po stranách těla. Mezi paryby počítáme asi 6 000 druhů současných obratlovců.
Žraloci mají velká vajíčka krytá rohovitou schránkou na níž jsou velmi často četné dlouhé výrůstky, které slouží k zachycení vajec na ponořených předmětech. Žraloci nemají vyvinutý plynový měchýř. Žábry žraloků nechrání kostěná víčka (tzv. skřele). Voda z žaber proudí ven žeberními štěrbinami.

Setkáváme se s:

1.malými žraloky (asi 15 cm dlouhými, kteří váží okolo 200 g)
2.velkými žraloky (obři dlouzí 20 m a vážící kolem 20 tun)

Žraloci se liší nejen velikostí, ale i stavbou těla a způsobem života. Podle toho je dělíme do 10 různých řádů. Všichni žraloci mají řadu shodných znaků a vlastností a proto je zoologové sjednotili do jediného nadřádu zahrnujícího asi 350 druhů.
Některé druhy žraloků jsou živorodé. K oplodnění vajíček dochází v těle matky. Embrya se vyvíjejí ve zvláštním rozšíření vejcovodů. Nevyvíjejí se rovnoměrně. Vyvinutější mláďata jsou schopna začít samostatný život dříve než opustí tělo matky. Takoví jedinci pak požírají ještě v těle matky sourozence nebo ještě neoplodněná vejce. Proto živorodé druhy žraloků mívají málo mláďat. Narozená mláďata jsou dokonale fyzicky vyvinutá a velmi dravá.
Většina žraloků je vejcoživorodá. Kladou vejce chráněná pevnou skořápkou, která bývají nejrůznějšího tvaru (kulovitá, hruškovitá, oválná, spirálovitá, hranatá) a barvy (krémová, černá, žlutá, rezavá). Vejce jsou vždy značně velká. Např. vejce žraloka obrovského 60 x 40 cm. I malí žraloci vylíhnutí z vajec jsou zcela samostatní.

Žralok velrybí
Tento druhy žraloka žije v tropech a subtropech. Někdy bývá proto nazýván jižním žralokem. Zpravidla žije v nevelkých hejnech blízko hladiny. Je to největší žralok. Délka 12-18 metrů, není dravec, živí se planktonem, pro člověka zcela neškodný. Plave se široce rozevřenou obrovskou tlamou, do které by se vešlo 4 až 5 lidí. Má asi 15 000 drobných zubů. K nasycení potřebuje denně asi 50 až 200 kg planktonu (velryba až 3 tuny).
Žralok veliký
Žije v Atlantickém oceáně od trop vod až po Grónsko a Bílé moře a v Tichém oceáně od tropů až po Aljašku. Je menší než velrybí žralok. Dorůstá nejvíce 15 metrů délky. Živí se planktonem. V létě se pohybuje u hladiny. Na zimu se ponoří do hlubin. Nepřijímá potravu, žije ze zásob tuku. Upadá do jakéhosi spánku. Jeho filtrační ústrojí (k zachycení planktonu) zakrní a nové se objeví až koncem zimy. Mládaťa rodí dvakrát ročně v mořských hlubinách.
Žralok lidožravý
Dorůstá délky 12 metrů. Má cm dlouhé zuby. Velmi žravý. Moc si potravu nevybírá. Snědl i slona. Dva metry dlouhého žraloka nekouše, ale rovnou polyká. Tento druh žraloka je kanibal - požírá se navzájem a hlavně napadá lidi. V Austrálii se mu říká "bílá smrt".
Žralok sleďový
Menší, mírný druh, lidi nenapadá.
Žralok mako
Dlouhý asi 3 metry. Největší dosud ulovený vážil 357 kg. Tento druh je verlmi rychlý a mrštný. Skáče i nad hladinu. Může napadnout člověka. Je výjimečně žravý. V 350 kg těžkém žralokovi bylo nalezeno 67 kg masa z mečouna.
Žralok kladivoun
Žije hlavně v tropech. Pouze kladivoun obecný navštěvuje vody mírného pásma. Dorůstá délky asi 3-6 metrů. Hlava a oči připomínají kladivo. Oči má po stranách a jsou vzdáleny více než jeden metr. Může být nebezpečný pro lidi. Napadá i rejnoky chráněné jedovatými trny. Jed na něj nepůsobí.


POSTRACH MOŘÍ

Žralok bílý, lidožravý.Opřádají ho pověsti a strašidelné historky. Je symbolem lstivosti, krutosti a smrti. Stal se námětem filmových hororů. Žije v mořích naší planety v téměř nezměněné podobě zhruba 400 milionů let. Žralok.
První útok žraloka na člověka je zobrazen na nádobě z italské Ischie, která pochází z osmého století př. n. l. Od těch dob se to příběhy o útocích žraloků jen hemží. Stal se součástí mýtů většiny přímořských států a ostrovních kultur. Vietnamští rybáři se obracejí pro ochranu k žraloku velrybímu, kterého nazývají Ca Ong neboli pán ryba. V Japonsku byl bůh bouře zobrazován jako člověk - žralok. Číňané ve válce proti Japoncům zvolili jako znak na bojová letadla hlavu nebezpečného žraloka tygřího. Také Američané měli letku nazvanou Flying Sharks (Létající žraloci), i když v češtině se obvykle chybně uvádějí jako Létající tygři.
DOKONALÉ VYBAVENÍ
Žralok patří do skupiny rybovitých obratlovců, kterou zoologové označují jako příčnoústé paryby. Je to skupina starší než dinosauři. Znamená to, že jsou to živočichové odedávna perfektně přizpůsobení prostředí a dokonale vybavení pro lov. Mají vynikající sluch, čich, chuť i hmat.
Žralok je schopen slyšet na vzdálenost několika kilometrů. Neslyší tak vysoké tóny jako člověk, zato slyší mnohem více tónů hlubokých, které ho přitahují. Takové zvuky vydává například ryba chycená na udici či ryba harpunovaná, ale také člověk, který se pohybuje ve vodě. Hluk žraloci nesnášejí. Od zvuku, jehož síla přesahuje dvacet decibelů, což z našeho hlediska není tak mnoho, rychle prchají.
Čichové vjemy registrují žraloci na vzdálenost několika set metrů a dokážou je velmi citlivě rozeznávat. Zejména pach krve, tuňáka či jiných ryb.
Postranní čára, která je společná všem rybám, vnímá záchvěvy vody a změnu tlakových vln a je důležitou součástí orientačního systému. Připomíná sonar. Kanálky pod kůží se táhnou po obou stranách trupu a menšími kanálky ústí na povrchu těla mezi šupinami. Uvnitř kanálků jsou smyslové buňky, které zachycují tlak okolní tekutiny.
Oko žraloka se podobá očím jiných obratlovců a není nijak omezeno. Navíc má žralok schopnost nočního vidění. Například žralok bílý výborně vidí za dne a skvěle rozlišuje barvy, ale v noci vidí lépe žralok citronový nebo žralok modravý.
Jedinečným smyslovým orgánem žraloka jsou Lorenziniho ampule. Nacházejí se na hlavě a vnímají změny teploty, vibrace, slanosti, tlaku a dokonce i slabé změny elektrického pole, k nimž dochází při svalové a nervové činnosti jiných živočichů.
ČELISTI
Jsou velmi silné a vybavené jako břitva ostrými zuby. Ty neomezeně regenerují, dorůstají průběžně po celý život. Za první řadou zubů má žralok několik sad zubů rezervních. Jakmile se zub opotřebuje nebo vylomí, zaplní mezeru zub z druhé řady. Velký žralok je schopen najednou ukousnout či utrhnout až dvacet kilogramů masa.
Žraločí čelist může být nebezpečná i tehdy, když je zvíře prokazatelně mrtvé. Stačí, aby se stáhly kloubní vazivové struktury, a čelist se sevře.
Žralok není vybíravý, přesto některé druhy mají svou oblíbenou potravu. Pro žraloka modravého jsou to například malé chobotničky (kalamari), zatímco žraloci bílí dávají přednost ploutvonožcům.
ROZMNOŽOVÁNÍ
Žralok tygří patří k nejnebezpečnějším.
Některé druhy žraloků kladou relativně malý počet vajec chráněných rohovitými pouzdry a přichycují je v chaluhách nebo v korálových větvích. To jsou žraloci vejcorodí. Jiné druhy (vejcoživorodé) přivádějí na svět už plně vyvinutá mláďata, která se líhnou z vajíček ještě v těle matky a krátce poté přicházejí na svět. Nebo jsou druhy živorodé, kdy embryo spotřebuje zásoby žloutkového váčku, s nímž je spojeno pupeční šňůrou, a začíná být vyživováno placentou.
Gravidita trvá v průměru dvanáct měsíců, u některých druhů až dvaadvacet. Samice mají dvě dělohy. Někdy se rodí jediné mládě, u většiny druhů dvě. Potomků může být ale i čtyřicet.
Všechny smyslové orgány žraloků jsou funkční okamžitě po narození. Žraloci rostou po celý život. Žralok modravý v průměru o 32 centimetry za rok, žralok mako o 28 centimetrů. S přibývajícím věkem se přírůstky zmenšují, ale růst nepřestává. Samice téměř všech druhů žraloků bývají o třetinu až o čtvrtinu delší než samci a někdy až dvakrát tak hmotné. Přesná délka života žraloků není známa, odhaduje se na čtyřicet až padesát let.
RYCHLÝ ÚTOK
Druhým obrem v pořadí je žralok veliký (Cetorhinus maximus).
Za normálních okolností se žralok nepohybuje nijak závratným tempem. V hejnu uplave jeden až čtyři kilometry za hodinu, při útoku například žralok modravý útočí rychlostí asi čtyřicet kilometrů v hodině, ale může dosáhnout i sedmdesáti. Napomáhá tomu i specifické uspořádání šupin. U rychlých druhů žraloků bývají menší a jemnější. U větších a pomalejších druhů jsou zploštělé a širší. Samice mají pokryv těla mnohem pevnější a tlustší než samci.
Rychlost žraloka ovlivňují i svaly, tělesný profil a také ploutve, kterými může žralok měnit polohu kolem tří os. Pohyb těla zrychluje ploutev ocasní, která pracuje jako kormidelní veslo.
Ocasní ploutve jsou u některých druhů žraloků špičatější, jindy spíše zploštělé. V podstatě platí, že žraloci z mořských hlubin mají horní lalok ocasní ploutve větší než spodní. Žraloci žijící spíše ve vrchních vrstvách moří mívají ocasní ploutev symetrickou. Jestliže je ocasní ploutev výrazně zploštělá, žije žralok převážně u dna, kde se občas zahrabává do písku.
OD NEJMENŠÍCH PO OBRY
Největší žralok a také největší paryba na světě je žralok velrybí.
Nejmenšími druhy žraloků jsou žralok trpasličí, žralok drobný a máčkovka drobná, kteří jsou vesměs i v dospělosti menší než třicet centimetrů. Největší je žralok velrybí, jinak také obrovský (Rhincodon typus). Je to zároveň největší paryba naší planety. Dosahuje délky až osmnácti metrů a hmotnosti kolem 40 tun. Miluje laguny v korálových ostrovech a teplotu vody 21 až 25 stupňů Celsia. Má kolem sedmi tisíc drobných zubů a navzdory obří velikosti se živí drobnou stravou - planktonem, malými rybami a kraby. Větší potrava se nedostane přes filtry z žaberních tyčinek v hltanu. Žralok velrybí není útočný. Pohybuje se převážně u hladiny, ale tím, že má obrovskou hmotnost, může být nebezpečný a poškodit lodi tak, že ztroskotají.
Druhým obrem v pořadí je žralok veliký (Cetorhinus maximus). Největší známý exemplář měřil 13,7 metru. Rovněž není útočný. Živí se planktonem a rád se pohybuje v hejnech. Někdy je v nich až sto padesát žraloků, kteří plují za sebou jako dlouhý had. Zuby má drobné, kuželovité. Ve čtyřech až devíti řadách je jich kolem tří tisíc. Žije v chladných i teplých oblastech. Je vejcoživorodý, vývoj zárodku trvá dva roky, některé zdroje uvádějí až 3 a půl roku.
DRAVCI
Žralok bílý.
Z 359 známých druhů žraloků zástupci pětatřiceti druhů alespoň jednou prokazatelně napadli člověka. Dvanáct druhů napadá lidi běžně.
Nejznámější z dravců je žralok bílý neboli lidožravý (Carcharodon carcharias). Pohybuje se především u pobřeží. Útočí často a rychle, nejvíce případů napadení člověka má na kontě právě on. Přezdívka bílá smrt se na něj hodí. Dostal ji podle sněhobílé spodní části těla. Horní část trupu je indigově modrá, přechází dozelena s hnědým nebo šedavým odstínem. K většině napadení dochází u jižní Austrálie, Nového Zélandu, Kalifornie a jižní Afriky. Žralok bílý dosahuje hmotnosti kolem jedné tuny a délky osm metrů.
K nejdravějším a nejútočnějším žralokům patří spolu se žralokem bílým žralok tygří (Galeocerdo cuvieri). Živí se doslova čímkoli včetně dalších žraloků. Bývá označován za hyenu moří. V jeho žaludku byly nalezeny kabáty, vlna, kanystry, kov i láhve. Dosahuje hmotnosti přes tři tuny a délky kolem devíti metrů. Žije ve všech tropických a subtropických mořích, s oblibou se zdržuje v přístavech, poblíž nábřeží, u atolů a v lagunách. Běžně útočí na lidi.
Kladivoun napadá i člověka.Ve všech mořích světa od tropického po mírný pás žije žralok modravý (Prionace glauca). Je jedním z nejrozšířenějších druhů. Objevuje se například i u britských a irských břehů, u Kanárských a Kapverdských ostrovů, ve Středozemním moři a občas i u Norska. Je aktivní převážně v noci. Je velmi útočný, napadá často i lidi. Měří dva a půl až čtyři metry, hmotnost má dvě stě až tři sta kilogramů. Je živorodý, počet mláďat v jednom vrhu činí od pěti do šedesáti, výjimečně i kolem stovky.
Pro člověka nebezpečný je i kladivoun obecný (Sphyrna zygaena). Protáhlým tělem se velmi podobá žraloku modravému. Podivná hlava činí z tohoto žraloka jednoho z nejobávanějších podmořských lovců. Díky neobvyklému tvaru těla dokáže kladivoun rychleji a lépe měnit směr než jiní žraloci. Oči jsou umístěny až na koncích kladivovité hlavy, takže obsáhne pohledem větší plochu mořského dna a může velmi dobře odhadnout vzdálenost, která jej dělí od kořisti.
ZAJÍMAVOSTI
Žraloci se dostávají i do sladkých vod do ústí velkých řek. Jde například o žraloka hnědého (Carcharhinus plumbeus), který se vyskytuje v ústí evropských řek, či žraloka bělavého (Carcharhinus leukas), který proniká do ústí řek všude kromě Evropy a Antarktidy.
Ne každý žralok má ve jménu název žralok. Může to být i kladivoun, ostroun, světloun, žraloček, máčka, pilonos, psohlav, liškoun a další. (sei)

Červeně jsou vyznačena pobřeží, u nichž se žralok bílý vyskytuje.




Delfíni


Původ delfínů

Delfíni se poprvé objevili v miocénu (tj. asi před 25 mil. let). Jejich předchůdci jsou prakytovci (Archeoceti), kteří obývali naši planetu v eocénu (tj. před 60 mil. let). Dosud se archeologům nepodařil nalézt mezičlánek mezi prakytovci a pravými kytovci. Prakytovci nejspíše vznikli z primitivních savců v období křídy před 100 mil. let. Během této dlouhé doby prošli delfíni složitými změnami. Původní prakytovci měli oddělené nozdry na konci horní čelisti. Dnešní kytovci mají praktičtější dýchací otvor na vrcholu hlavy. To jim umožňuje snadnější dýchání. Zuby dnešních delfínů jsou prakticky všechny stejné. Mají kónický tvar. Stejný tvar zubů měli prakytovci pouze v přední části čelisti. Ostatní zuby po stranách čelisti byly oploštělé. Jejich tvar svědčí o tom, že sloužily k rozdělování potravy na jednotlivá sousta.

Dalším vývojem prošla kostra, hlavně lebka, kostra končetin, ale také osová kostra. Vědci se domnívají, že z původních primitivních savců se vyvinul společný předek, z něhož potom vznikly prakytovci (Archeoceti), kytovci ozubení (Odontoceti) a kytovci kosticonosní (Mysticeti). Velkým vývojem prošel i mozek. U zubatého prakytovce rodu Prozeuglodon byla kapacita mozkovny asi 800ccm, při délce těla 20m. Předchůdce člověka Australopithekus, který se vyvinul asi o 50 mil. let později, měl kapacitu mozku o 200ccm menší (tj.600ccm). Velikost mozkovny dnešního vorvaně Physter catodon je okolo 9000ccm,při téže délce těla (20 m).



Zařazení delfína

Řád kytovci (Cetaceae) se skládá ze dvou podřádů: kosticoví (Mysticeti) a ozubení (Odontoceti). Ozubení se dále dělí na čeledě narvalovití, vorvaňovcovití, vorvaňovití, delfínovcovití, delfínovití. Do čeledě delfínovitých patří běluhy, delfín obecný (Delphius delphis) a delfín skákavý (Tursiops truncatus), který se nejvíce hodí k vědeckým účelům. Jeho latinský název je poněkud humorný. Tursiops truncatus totiž v překladu znamná nosaté mořské prase. Zřejmě proto se v češtině nepoužívají překlady latinských názvů, ale speciální česká jména živočichů.


Anatomie delfínů

Tělo delfínů má stavbu těla téměř shodnou s obecnou stavbou savců, ale má hydrodynamický tvar, což mu umožňuje jednoduchý pohyb ve vodě. To delfína oproti nám ve stavbě těla zvýhodňuje, ale má také určité nevýhody, např. nemůže pomocí končetin držet předměty.



KOSTERNÍ SOUSTAVA

Kosterní soustava kytovců se v základních rysech velmi podobá kostře suchozemských savců, až na některé vyjímky, jako je např. kostra končetin.

Na lebce delfínů nalezneme dlouhé zobákovité čelisti, které mají asi 100 zubů. Spodní čelist je delší než horní a delfín ji používá k útokům proti žralokům, nebo kytovcům jiného druhu. Proto mají také delfíni zesílené čelní kosti ležící za dýchacím otvorem a čelistními kostmi až na tloušťku 4cm.

Na žraloky delfíni útočí tak, že pevně semknou čelisti, které do sebe přesně zapadají. Potom vyvinou přiměřeně velkou rychlost, přičemž do protivníka narazí právě předsunutou spodní čelistí. Tím žraloka usmrtí.

Kostra krku je tvořena sedmi relativně tenkými obratli, ale je podporována mohutnými svaly, které přispívají k hydrodynamickému tvaru těla, takže z vnějšího pohledu ani nejde rozlišit předěl hlavy, krku a ostatního trupu.

Ploutve delfína jsou vlastně přeměněné přední končetiny. Kostra ploutve se skládá (stejně jako kostra naší ruky) z kostí pěti prstů, zápěstních, předloketních a pažních kostí. Jediný rozdíl je pouze v pohyblivosti jednotlivých kloubů. Kosti prstů nejsou pohyblivé vůbec, ostatní klouby, kromě kulovitého, jsou pohyblivé jen mírně. Kulovitý kloub spojující končetinu k lopatce je z nich nejpohyblivější a všechny pohyby ploutve vycházejí vlastně z něho. Jinak se ploutev pohybuje jako jediný celek.

Kostra zadní končetiny je potlačena úplně. Jediným zbytkem jsou dvě malé zakrslé kosti v pánevní oblasti, ale nemají žádný praktický význam. U některých jedinců se mohou výjimečně vyskytnout z vnějšku patrné výstupky (podobně jako ušní boltce), což dokazuje suchozemského předchůdce.

Hřbetní ploutev nemá kostěný základ, ocasní má středovou kost, tvořenou ocasními obratli, které slouží k uchycení mohutného svalstva sloužícího k pohybu celého delfína.

Osovou kostru tvoří 64 páteřních obratlů (7 krčních, 13 hrudních, 17 bederních a 27 ocasních).




SVALOVÁ SOUSTAVA

Nejmohutnějším svalem lebky delfína je sval čelistní. Jeho zvláštností je, že začíná hluboko v duté spodní čelisti. Upíná se na vlastní lebce. Dalšími důležitými svaly jsou velice jemné svaly v okolí dýchacího otvoru, podobné našim hlasivkám. Slouží také k uzavírání dýchacího otvoru.

Hrudní ploutev je ovládána jako celek svaly hrudního končetinového pásma, které řídí směr plavání. V "loketní" části je končetina pohyblivá jen velmi málo, svaly v této části téměř úplně zanikají.

Svaly trupu jsou velice mohutné, probíhají od hlavy až po ocas. Jsou rozděleny na čtyři snopy - na každé straně těla jeden pár. Na každé straně těla se sval upíná pomocí šlach až 3cm silných k horní a spodní části pravého a levého křídla ocasní ploutve. Střídavými stahy horních a dolních takto mohutných svalů dosahuje delfín své vysoké rychlosti a zrychlení. Prudkými stahy bočních svalů - ůdery ocasu dosahuje velice účinné obrany. Mírnými, pak reguluje směr pohybu.



KOŽNÍ SOUSTAVA

Výkon pohybových svalů delfína odpovídá asi dvěma koňským silám, přesto může plavat rychlostí přes 40km.h-1. Tajemství se především skrývá v kůži.

Především tuková vrstva zakrývá nerovnosti trupu a dodává delfínovi přirozený hladký proudnicový tvar. Pružnost kůže způsobená kolagenními vlákny pomáhá bránit turbulentnímu proudění, které představuje až 60% tření. Tato ochrana před turbulencí se nazývá pasivní.

Existuje však i aktivní ochrana, která se uplatňuje především při rychlostech vyšších než 40km.h-1. Podstatou aktivní ochrany je vytváření tzv. běžící vlny pomocí vznikajících kožních záhybů, které mění turbulentní proudění v laminární. V tukové vrstvě je uloženo velké množství svalů. Existují reflexní spoje mezi těmito svaly a nervovými zakončeními na povrchu pokožky, které určují povahu proudění.

Ochranná funkce pokožky je také velice dobře vyvinuta. Dokonalá hladkost je důsledkem neustálého obnovování svrchní vrstvy. Stará kůže se stále odlupuje, a proto se na pokožce delfína nemohou zachytit žádné mořské organismy, jako jsou řasy.

Zbarvení delfína je také velice výhodné. Shora je delfín šedý, zespodu bílý. To ho dělá proti tmavému dnu a světlé hladině téměř neviditelným.

Při zranění se elastická pokožka delfína stáhne kolem rány a zbytek vyplní tuk. Potom se kůže obnovuje až se rána úplně zahojí. Takže ani při zranění neztrácí delfín svůj hydrodynamický tvar.




DÝCHACÍ SOUSTAVA

Delfín, stejně jako ostatní savci, dýchá plícemi. I když žije pod vodou, dýchá vzduch. K tomu potřebuje orgány, které ostatní savci nemají. Jsou to například záklopky, které brání průniku vody do dýchací soustavy, vzduchové váčky, které zadržují vdechnutou vodu, ale slouží také jako zásobárna kyslíku. Pomocí těchto orgánů a speciálního "jazyku" umí vydávat zvuky, jako je pískání, vrzání, štěkání, mlaskání, atd. Pod vodou používají dýchacího otvoru, který je umístěn těsně před čelní krajinou, na vzduchu dokážou vydávat vrzavé zvuky ústní dutinou.

Byl dokonce zaznamenán případ, kdy se delfín pokoušel vyslovit anglická slova, ale naše řeč má pro ně velice nízké zvuky.



TRÁVICÍ SOUSTAVA

Jestliže máme delfína zařadit podle typu potravy, bude se určitě jednat o dravého masožravce.

Svou kořist nejprve chytí podélně, potom si ji zuby a jazykem zpracuje do válcovitého tvaru. Ryba putuje do jícnu, předtím je z ní však vymačkána slaná voda. Odtud plyne záhada, odkud delfíni vodu získávají. Teorií je několik. Nejpravděpodobnější asi bude, že někdy přece jenom mořskou vodu polknou, nebo ji nabývají při metabolických procesech při trávení ryb.

Dále potrava jde přes dvě rozšířené části (pozůstatek po přežvýkavcích), které mají funkci předtrávení, ale potrava už není, jako u přežvýkavců vrácena zpět do ústní dutiny.

Dalším orgánem je třetí žaludek, fungující stejně jako náš, a do čtvrtého žaludku ústí slinivka břišní a žlučník, takže odpovídá našemu dvanáctníku.

Odtud již pokračuje střevo, poměrně tenké, na konci se rozšiřuje. U samic ústí do kloaky. Slepé střevo chybí úplně.



VYLUČOVACÍ SOUSTAVA

Ledviny delfínů jsou nadměrně velké a velice složité. Jsou daleko složitější než naše. Dělí se na mnoho samostatných kanálků. Jejich složitost je především způsobena tím, že delfíni potřebují vylučovat velké množství solí, získaných z mořské vody, nebo z ryb.



POHLAVNÍ SOUSTAVA

Kytovci jsou gonochoristé a mají vnitřní oplození. Vývoj mláděte v děloze matky trvá asi 10 měsíců. Mládě bývá většinou jen jedno, dvojčata jsou výjimečná.

Po deseti měsících březosti probíhá porod. Nejdříve se samice vzdálí od ostatních delfínů a porodí. Pupeční šňůra se ihned přetrhne. Matka potom své mládě strká hlavou na hladinu. V tomto okamžiku připlavou ostatní samice a pomáhají ji mládě na hladinu dotlačit. Jakmile se tam dostane, hned se poprvé nadechne. Potom se samice starají o zesláblou matku a malé mládě. V prvních dnech je krmeno asi co 26 minut, ale za šest až sedm měsíců je mládě schopno ulovit si vlastní rybu.

Mateřský pud je silnější než pud sebezáchovy. Je-li uloveno mládě, matka přestane prchat, ba naopak se snaží dostat k lovcům. Tento pud není mnoha vědci považován pouze za pud, ale spíše za cit.




NERVOVÁ SOUSTAVA

Touto soustavou se budu zabývat z hlediska možnosti budoucí komunikace člověka s delfínem.

Jestliže hledáme živočicha, se kterým bzchom mohli navázat kontakt, musí mít podobnou stavbu těla, hlavně nervové soustavy jako my. Bylo experimentálně ověřeno, že živočichové dokážou uvažovat a mají svou logiku. Pokus o komunikaci s např. žížalou by byl jistě marný, protože my nepochopíme logiku její, ani ona naši.

Mozek delfína skákavého váží asi 1700g, což je o 450g více, než je hmotnost lidského mozku (1250g), a asi o 1350g více, než šimpanze (350g). Důležitý je ale poměr mezi hmotností mozku a délkou těla, který udává nepřímo úměrně vytíženost mozku ovládáním tělesných pochodů (čím je toto číslo vyšší, tím více hmotnosti mozku zbývá na myšlení). U člověka je to asi 220 a u delfína 200! Šimpanz se nedá vůbec srovnávat s delfínem, jeho poměr mozek/tělo je menší než 100. Přitom hustota neuronů a rýhování mozku je téměř stejné.

Dalším požadavkem je spojení mozku s vnějším prostředím. To znamená musí mít vlastní řeč, kterou samozřejmě delfíni mají, ale je pro nás zatím velmi složitá a těžce pochopitelná, avšak základní poznatky o ní už máme, např. víme, že se delfíni volají zvuky typickými pro každého jedince, přičemž se část "jména" dědí po matce. Připadá nám, že se delfíni naučí některý z našich jazyků daleko lépe, než my jejich. Pokud bychom měli učinit krok k překladu našich jazyků do řeči delfína, asi bychom to řešili překládacím zvukovým přístrojem. Druhý směr spojení mozku s prostředím je sluch. Ten mají delfíni velice dobrý. Jsou schopni slyšet zvukové frekvence 400Hz-200kHz (člověk slyší zvuk o frekvencích 16Hz-16kHz).

Má-li se živočich naučit používat jakoukoliv řeč, musí být po dlouhou dobu (nejlépe od mládí) vystaven jejímu neustálému používání a musí mít dobrou motivaci. Tento problém by se mohl řešit pomocí metody odměna-trest, přičemž trestem zpravidla bývá nezískání odměny. Tato metoda se úspěšně praktikuje při výcviku delfínů v delfináriích. Zde se používá jako odměna nějaká pochoutka, která vyvolává příjemný pocit dobré chuti. Na tom je založena nová metoda, při níž se využívají mikroelektrody zavedené do mozku zvířete. Ta je pak schopna vyvolávat příjemné pocity bez ohledu na to, jestli je zvíře najezené, nebo ne. Tato metoda se ukázala při výzkumu šimpanzů jako daleko účinnější, než metoda chutné potravy.

Nesmíme ale zapomenout na ještě jedno velmi důležité kriterium, jako je životní prostředí. Delfín musí mít zajištěny co nejlepší podmínky, podobné přirozenému prostředí, aby se mohl plně soustředit na výuku řeči a nemusel se starat o holé přežití.



Sumec velký


Sumec velký je sladkovodní ryba která se každou noc vydává na lov do temných vod při dně a březích řek.Všechny menší ryby se mohou stát jeho kořistí
Velikost hrůzostrašný zjev a noční způsob života jsou hlavními příčinami proč má sumec velký u lidi špatnou pověst.Málokdo však ví že sumec vyniká silně vyvinutým citem pro rodinu:samec starostlivě hlídá jikry až do chvíle než se z nich vylíhnou mláďata


Způsob života
Sumec velký žije především v pomalu tekoucích řekách a kalných jezerech.na lov se vydává většinou v noci přes den se zdržuje pod podemletými nebo hustě zarostlými břehy či udna pokud je voda dostatečně hluboká.Sumec velký je z našeho pohledu velice líny tvor který se co nejméně pohybuje.Nikdy neskáče a to ani když občas plave těsně při hladině.Ačkoliv žijí sumci velcí zpravidla samotářsky každý z nich si vymezí vlastní teritorium které si hlídá a bráni.Ve vodách kde je hojnost menších ryb může žít poměrně blízko sebe i několik sumců najednou


Potrava a způsob obživy

Na nočních výpravách loví sumec velký živé ryby nepohrdne dokonce ani menšími jedinci svého vlastního druhu.Pár dlouhých vousů vyrůstajících z horní čelisti
Používá k vyhledávání malých bezobratlých živočichu na dně.Základ potravy sumce velkého tvoří ryby je však o něm známo že loví i rejsci vodní mláďata kachen žáby a raky.
Občas se vynoří na hladinu a zmocní se plovoucí žáby ptáka nebo dokonce menšího savce.
Příležitostně si pochutná i na mrtvém těle mrtvého zvířete které spadlo do vody.



Rozmnožování:

Tření sumců velkých začíná v květnu a trvá až do července.Během tohoto období samice klade jikry pod vodní rostliny na dně řek a jezer.Samec vyhloubí kulatou hlavou v písku mělký důlek do něhož samice naklade jikry.Počet jiker závisí na velikosti samice bývá jich celkem 100000 až 370000.Po dva až čtyři dny než se z jiker vylíhnout černá pulce připomínající mláďata se od nich samec nehne ani na okamžik a bedlivě je hlídá.Malí sumci jsou ihned zcela samostatní.zpočátku se živí malými bezobratlými živočichy postupně jak rostou loví stále vetší kořist



Sumec velký a člověk

Ve východní Evropě je sumec velký jednou z hospodářsky nejvýznamnějších ryb, neboť je jeho maso velmi oblíbené. Lovu sumců a zpracování jejich masa se věnuje velké množství lidí. Sumci se chytají do sítí, do zvláštních pastí nebo na udici. V některých oblastech se setkal s úspěchem i umělý odchov sumce velkého. Při něm se využívá sumcova vrozena pohodlnost: pokud má dostatek snadno dosažitelné potravy, příliš se nepohybuje a roste mnohem rychleji než za normálních podmínek. Znamená to také, že přijde dříve na trh. Sumec velký se těší značné oblibě i mezi sportovními rybáři- na mnoha místech se chová za tímto účelem.

Kapr obecný

Kapr obecný žil kdysi pouze v Asii. Protože však patří mezi nejpřizpůsobivější druhy sladkovodních ryb, obsadil postupně vody ostatních kontinentů, v nichž se mu rovněž daří dobře.

Rozmnožování
Tření kaprů se odehrává v mělkých zarostlých vodách a začíná v závislosti na teplotě vody v rozmezí od dubna do července. Jedna jediná samice může naklást až 2 000 000 jiker. Obvykle se jikry obalené lepkavou vrstvou pevně zachytávají na listech vodních rostlin. Kapří plůdek se vykulí z jiker po šesti až deseti dnech a zdržuje se v prvních dnech života nejdříve zcela blízko u břehu ve velmi mělké vodě. Jak dorůstá, zaplouvá do hlubší vody. Kapří plůdek i potěr je vítanou kořistí téměř všech vodních živočichů.

Potrava a způsob obživy
Kapr obecný nejraději sbírá potravu z bahnitého dna. Kolem úst mu vyrůstají čtyři hmatové vousy, kterými v bahně vyhmatává korýše a různé larvy hmyzu. Kromě toho se také živí vodními plži a škeblemi, ale i rostlinnou potravou. Z rostlin mu nejvíc chutnají lekníny a rdesno obojživelné. Kapr obecný požírá také rybí plůdek, ať svůj nebo jiných druhů ryb. Čas od času se kapři přestanou živit u dna a vyplouvají k hladině, aby i zde hledali něco k snědku, především hmyz. Tehdy kapr prozrazuje svojí přítomnost typickým hlasitým srknutím, když spolu s kořistí vtáhne i vzduch a vodu. Kapři nemají v ústech žádné skutečné zuby. Místo nich jim v hltanu vyrůstají ze žeberních oblouků tzv. požeráky, které potravu drtí jako mlýnské kameny.

Životní prostředí
Divoce žijící kapři obývají především dolní toky řek. Vyšlechtěné formy se dovedou přizpůsobit každému sladkovodnímu prostředí. Dávají sice přednost mělkým vodám s bahnitým dnem a bohatými porosty rostlin, ale je známo, že se vyšlechtění kapři dovedli úspěšně usadit i v rychle tekoucích a hlubokých řekách. Přestože kapr obecný nežije ve stálých hejnech, má sklony k shromaždování do volně uspořádaných skupin. Většinou času tráví kapr tím, že odpočívá mezi vodními rostlinami. V horkých dnech vyplouvají kapři k hladině, aby e vyhřívali mezi listy rostlin. V noci spásají porosty v písčitých zátokách a ze strmých břehů.

Kapr a člověk
Kapr má pravděpodobně pro člověka největší význam ze všech druhů ryb. Představuje nejen vydatný zdroj potravy, ale je také okrasnou rybou a vítaným úlovkem sportovních rybářů. Nejstarší historické zmínky o kaprech pocházejí z roku 550 před našim letopočtem od Aristotela. Nevíme přesně, kdy se kapr obecný poprvé dostal do Evropy. Domníváme se však, že se tak stalo někdy v polovině 15. století. Jako okrasný živočich je kapr cíleně šlechtěn již tisíce let. Toto umění nejlépe zvládli Japonci, kteří také vyšlechtili proslulou barevnou formu kapra koi. Tento pestrý kapr má velice proměnlivé zbarvení: může být červenočerný, celý bílý, bílý s červeně probarvenou skvrnou na hlavě, černobílý, případně také modrý, černý a oranžový. Kapři koi stojí nepředstavitelné sumy peněz a obchod s nimi dosahuje vysokých obratů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 miskabojkova miskabojkova | 18. září 2014 v 17:41 | Reagovat

Děkuji pomohlo mi. :) :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama