close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

savci

23. ledna 2010 v 9:08

Panda velká

třída :savci
Řád:šelmi
Čeleď:medvědi
Výška:stojící samec 1,5 metru,samice bývají o něco nižší
Hmotnost:až 120 kilogramů
Výskyt:jihozápadní čína
Zajímavost
Panda velká se denně věnuje šesnáct hodin i více hodin příjímání potravy,ale za tuto celou dobu stráví jen tolik,co sežera za tu necelou hodinu.Panda velká má nejsilnější stoličky ze všech šelen na světě.Sežerou až 12-14 kiligramů za jednu hodinu trávy a lystí ze stromů.

Tygr:

Tygr je na svou mohutnost štíhlý. Tygří tělo je přizpůsobeno k životu v lesích a pralesích. Pralesní zvířata se musí prodírat křovinami a mezi stromy, a proto hlavně u šelem, které se plíží za kořistí, je takový tvar těla nutný.
Tygr je lesní a pralesní šelmou. K životu v pralese je přizpůsoben stavbou těla a zbarvením. Jeho srst je světle a tmavě pruhovaná a hodí se k lesnímu prostředí. Zoologové se shodují na tom, že běží-li tygr lesem je i na malou vzdálenost "šedivý". Tedy zbarvení, které se nám zdá křiklavé, je v tygrově přirozeném prostředí úplně nenápadné.
Tygr nežije v tropických krajinách, ale v krajinách spíše studenějších. Tygr se vyskytuje v celé Indii, v Koreji, v Mandžusku, v Mongolsku, v Číně a na Sibiři. V Zakaspicku se rozšířil až k východnímu Kavkazu. Ve Střední Asii a v Indii vystupuje v létě vysoko do hor a pravidelně se dostane až do výšky 3000 m n. m. Zimu a mrazy přes -30 stupňů Celsia lehce snášejí středoasijští tygři, mandžuští a čínští. Ve skalních dutinách nebo pod vývraty stromů si na jaře samice vystele teplý brloh chlupy.
Tygřice je březí sto pět a sto devět dnů. Mláďat se průměrně rodí dvě až čtyři, ale může se se jich narodit i šest. Dvacet dní jsou ještě slepá, ale jemňoučký, pruhovaný kožíšek už mají. Jsou-li mladí tygři podobně jako lvi a ostatní šelmy vychováváni od mládí, zkrotnou a i v dospělosti svému ošetřovateli neublíží. Ale ani tomu nejkrotšímu tygru nemůže nikdo důvěřovat, protože tygři můžou při svých hrách člověka velmi vážně zranit. Dospělejší tygří mládě může při hře skočit na svého chovatele a vážně ho poškrábat svými velkými drápy.
Tygrům se však daří dobře i v zoologických zahradách a v cirkusech. Tygr se v zajetí dožívá až dvaceti let. Také se podobně jako lev v zoologických zahradách dobře rozmnožuje. V zoo se též podařilo zkřížit tygra se lvem. Tygr je civilizací ohrožen mnohem více než lev. Teprve nedávno se započalo s ochranou této opravdu velice krásné kočkovité šelmy a doufejme, že se podaří zabránit jejímu úplnému vymizení. V oblastech kde žije, je tygr chráněn. Tygr v přírodě mnoho znamená, a to pochopili zejména zemědělci, protože zabraňuje nadměrnému rozmnožování škodlivých kopytníků. V oblasti kde tygry vystříleli se nebezpečně rozšířila divoká prasata, která způsobila obrovské škody na plantážích.

Lev:


Lev pustinný (Panthera leo) jako výsledek více než 60 milionů let vývoje řádu šelem představuje spolu s ostatními kočkovitými šelmami nejlepší formu adaptace k lovu mezi pozemskými savci. Výjimečné postavení lvů mezi kočkovitými šelmami je dáno tím, že jako jediné kočky vytvářejí trvalá uskupení více jedinců s pevnými vazbami mezi jeho členy - smečku (také nazývanou tlupa). Kombinace rychlosti rychlosti, síly, hbitosti a množství, spolu s mimořádnou přizpůsobivostí zajišťuje těmto převážně nočním predátorům nadvládu nad Africkými savanami.

Říše: Živočichové (Animalia);
Kmen: Strunatci (Chordata);
Podkmen: Obratlovci (Vertebrata);
Třída: Savci (Mamalia);
Řád: Šelmy (Carnivora);
Čeleď: Kočkovití (Felidae);
Rod: Panthera;
Druh: Lev pustinný (Panthera leo)

Snad žádná velká kočka není mezi lidmi tak známá jako " král zvířat ", lev (Panthera leo). Od ostatních velkých koček se lvi v mnohém liší. Vyvinul se u nich výrazný pohlavní dimorfismus - samci jsou nejen větší, ale mají i nápadnou hřívu.
Dospělí lvi jsou jednobarevní a na konci ocasu mají štětičku dlouhých chlupů. Navíc jsou to jediné kočkovité šelmy, které žijí společensky ve větších tlupách.
Lev je vedle některých poddruhů tygra největší kočkovitá šelma na světě, někteří staří lví samci mohou vážit téměř 200 kg. Hlavní kořistí lvů se proto stávají velcí kopytníci - antilopy, zebry, žirafy, buvoli, prasata ap. Lovu se účastní především lvice, případně mladí samci, zatímco staří samci ze smečky často přicházejí až k "prostřenému stolu".
Lvi obývají stepní, lesostepní a polopouštní oblasti převážně východní a v menší míře i západní subsaharské Afriky v počtu 20 až 30 tisíc kusů (nejnižší odhady hovoří o pouhých deseti tisících) a malý zbytek populace lva indického (250 kusů) přežívá v rezervaci Gírský les (Gir Forrest) v Indii. Uvádí se 10 (až 14) poddruhů lva: lev východoafrický, lev senegalský, lev núbijský, lev jihoafrický, lev konžský, lev severokonžský, lev indický a ve volné přírodě již vyhubení lev berberský, lev kapský a lev perský.


Váha - samec 180 - 250 kg, samice 110 - 170 kg;
délka těla: samec 260 - 285 cm, samice 230 - 250 cm;
délka ocasu - 85 - 98 cm;
výška v kohoutku - samec 130 cm, samice 100 cm

Tělo lva je plně adaptováno k lovu na krátké vzdálenosti a ze zálohy. Jeho pružnost, pohyblivost a síla umožňuje vyvinout velké zrychlení, zachytit kořist a strhnout ji k zemi. Navíc přidejme ještě schopnost neslyšně se ke kořisti připlížit (díky měkkým polštářkům tlap), lézt na stromy a velmi dobře plavat.Výzbroj lva pro lov a boj tvoří zuby, zejména až 7 cm dlouhé špičáky, a plně zatažitelné, jako břitva ostré drápy.
Na tomto rozsáhlém území se vyvinulo devět poddruhů, některé z nich jsou však dnes vyhubené, např. lev berberský (u tohoto lva se v poslední době ukazuje, že v zajetí možná dosud přežívá), kapský či perský. V současné době obývají lvi pouze Afriku a nepatrné zbytky populace se zachovaly na jediném místě v Indii.

Zajíc:

Zajíc má v přírodě řadu nepřátel, kterým se může bránit pouze útěkem. Dokáže utíkat až sedmdesátikilometrovou rychlostí. Nejlépe se mu běží do kopce, protože má zadní běhy delší než přední. Loví ho hlavně jestřáb, výr a orlové. Napadne-li ho dravec v otevřeném terénu, odkud nemůže utéct do křovin nebo lesa, je jeho osud zpečetěn.
Proti jejich útokům ze vzduchu je zajíc naprosto bezbranný a nedokáže jim uniknout ani na delší vzdálenost. Liškám a psům se pokouší uniknout rychlým během a neustálým kličkováním a prudkými odskoky. Napadený nebo chycený zajíc se ozývá hlasem strachu, úzkosti a bolesti. Myslivci říkají, že hlasitě naříká a vřeští. Vřeštění zajíce jsem nahrál na sokolnickém lovu, když vypuštěný jestřáb chytil do spárů prchajícího zajíce. V přírodě na daleko slyšitelné naříkání zajíce citlivě reaguje liška. Toho často využívají myslivci a umělým zaječím "vřeštidlem" přivábí lišku na dostřel.
Zajíc polní je stejně jako králík zástupcem řádu zajícovců. Charakteristické jsou pro něj dlouhé ušní boltce s černými špičkami.

Měří 50 až 70 cm,

Váží mezi 2,5 a 6 kg.

Vyskytuje se jak v zemědělské krajině, tak - poněkud řidčeji - v lesnatých oblastech.
Žije samotářsky, aktivní je hlavně v noci.
Živí se nejrůznějšími bylinami, hlízami, pupeny a výhonky; v zimě může způsobit škody okusem kůry stromků.
Páření, tzv. honcování, probíhá od února do září, zaječka je březí 6 týdnů a pak vrhá 2 až 5 mláďat. Vrhy bývají 3 až 4 do roka.
Životním prostředím, které nejvíce vyhovuje zajíci, jsou otevřená pole. Má-li vhodné potravní podmínky, obývá však i lesní celky. Před nebezpečím ho ochraňují především jeho dobře vyvinuté smysly, dokonalé ochranné zbarvení a rychlý běh. Při unikání do bezpečí často kličkuje a odskakuje ze svého směru.
Zajíc je poměrně stálý a věrný svému území. Mezi místem úkrytu a pastvou se přesouvá po pěšince zvané ochoz. Je především nočním živočichem, ale v přírodě se s ním setkáváme poměrně často i za dne.
Svoje místa si označuje různými pachovými značkami. Často můžeme vidět panáčkujícího zajíce, jak si předními tlapkami "umývá" obličej i celé tělo. Ve skutečnosti si po něm právě roztírá výměšek pachových žláz.
Ve svém území má zajíc několik loží. Má rád suchá a teplá místa v závětří. Do lože se zajíc k odpočinku ukládá zvláštním způsobem. Nejdříve vyhlédnuté místo mine, pak se vrátí kousek po vlastní stopě a do lože odskočí prudce stranou. Případného pronásledovatele, který by sledoval jeho pach tak zavčas zaregistruje a může využít svých běžeckých schopností k úniku.
V době námluv (honcování) soupeří o přízeň zaječek několik zajíců. Tehdy je můžeme vidět jak se zuřivě perou, škrábou, koušou a dokonce políčkují předními tlapkami. Nezřídka se stává, že si během tohoto období vzájemně vážně ublíží.
Zajíc je typickým býložravcem. Vyhledává s oblibou louky s výběrem bylin, jeteliště, porosty vojtěšky, v zimě zelené ozimy obilovin, v teplých oblastech pole se zeleninou nebo cukrovkou. Nedostatek představuje pro zajíce doba s vysokou sněhovou pokrývkou. Tehdy okusují letorosty a kůru stromů, čímž škodí v lesních školkách a sadech. Zajíc téměř nepije a postačuje mu voda získaná z potravy.
Díky změnám v krajině, ubývání zeleně, zavádění velkých lánů, používání nejrůznějších chemických látek a těžké zemědělské techniky stavy zajíců za posledních třicet let vážně poklesly. Přesto zůstává zajíc nejdůležitějším druhem naší drobné zvěře

Vlk:

Vlk je psovitá šelma,
60 - 80 cm vysoká,
hmotnost od 20 do 80 kg.
Podobá se německému ovčáku (s ním byl také křížen, čímž vzniklo plemeno známé jako československý vlčák). V porovnání s německým ovčákem má vlk širší a zašpičatělejší hlavu, šikměji postavené oči a kratší trojúhelníkovité uši.
Dlouze ochlupený ocas nosí vždy svěšený šikmo nebo kolmo k zemi. Starší samci mají mohutnou šíji s hustým ochlupením. Zbarvení závisí na věku, sezóně a geografickém původu. Převládá rezavohnědý až šedočerný odstín, pouze spodní část těla a vnitřní strany končetin jsou bělavé až nažloutlé. Jako trofej je myslivci více ceněn šedavý a hustý zimní kožich.
Vlci se dnes drží zejména v rozsáhlých lesích vysokých hor a vrchovin, jsou však schopni žít v nejrozmanitějších typech stanovišť a dokáží se adaptovat na extrémní podmínky. Ze smyslů mají nejvyvinutější čich a sluch.
Většinu roku stráví obvykle v tří- až sedmičlenných smečkách, které mají pevný společenský řád. Vůdčí roli hraje tzv. alfa-pár - vlk a vlčice - kteří určují taktiku lovu, rozhodují o dělbě kořisti a jako jediní ve smečce mají právo pářit se. Toto právo si alfa-vlčice vymáhá produkcí silných aromatických látek, které přebijí pach ostatních samic.
Ostatní členové vypomáhají při lovu a péči o jejich mláďata. Někteří jedinci se osamostatňují nebo bývají ze smečky vyloučeni. Loví pak sami většinou na hranicích teritorií smeček (tzv. vlci samotáři).
Jako sociální tvor si vlk vyvinul rozmanité způsoby komunikace. Štěkání, vytí, kňučení a další formy hlasové komunikace doplňují bohatou mimikou, různými druhy výhružných a podřízených postojů a pachovými signály. Podobně jako psi si vlci značkují trasy a hranice teritoria, které mívá v Evropě většinou 100 - 500 km2. Vlčí smečky se rozpadají pouze v období rozmnožování a výchovy mláďat.
Páření probíhá v lednu až březnu. Po devíti týdnech březosti vrhá samice obvykle 4 - 8 mláďat v podzemním brlohu, přirozené dutině ve skalách, jeskyních či pod vývraty stromů. Mláďata časem přecházejí z mléčné výživy na masitou stravu, částečně natrávenou v žaludku otce. V srpnu se začínají učit lovit. Rodiče jim názorně vysvětlují taktiku lovu. Spočívá v dokonale organizovaném testování, nadhánění a štvaní kořisti. Svaly, uzpůsobené pro dlouhodobé zatížení, umožňují vlkům štvát kořist stálou rychlostí i několik hodin. Při běhu dosahují rychlosti 55 - 60 km/h. Poté kořist zakousnou.
V našich zeměpisných šířkách vlci loví zejména jelení zvěř a divoká prasata, přičemž se orientují zejména na slabší a handicapované kusy. Nepohrdnou ani drobnými zvířaty a mršinami. Procentuální složení jejich potravy se řídí momentální potravní nabídkou.
Vlk se vyskytoval v téměř celé Eurasii a Severní Americe od pásma tundry až po suché polopouště. V závislosti na podnebí se tak vyvinulo několik poddruhů vlka, které se od sebe výrazně liší zbarvením a hmotností (čím dál na sever, tím mohutnější vlci bývají). Byl však člověkem vytlačen do nepřístupných horských oblastí. Dnes je celosvětově kriticky ohrožen. Teritorium jeho souvislého rozšíření v Evropě tvoří pás táhnoucí se od severní Skandinávie přes Finsko, Rusko a Karpaty až na Balkán. Kromě toho se vlci vyskytují v jižní Skandinávii (norsko-švédská hranice), na Pyrenejském poloostrově, Apeninském poloostrově a v Alpách (Itálie, Francie, Švýcarsko). Ve střední Evropě obývá severovýchodní část Polska, další významné teritorium má v Západních Karpatech - na severu Slovenska a jihu Polska. Toto teritorium vlci v posledních letech rozšiřují směrem na západ a dostávají se tak až do Beskyd. Celkově se počty vlků odhadují na 450 v Polsku a kolem 130 na Slovensku.
Na našem území byly známky přítomnosti vlků objeveny v roce 1994, téměř po sto letech od jejich vyhubení. Vždy však došlo k jejich nelegálnímu odstřelu, takže velikost jejich populace patrně nikdy nepřesáhla desítku. Pokud by se vlkům podařilo trvale usídlit v Beskydech, dá se předpokládat, že by se mohli dostat i do Jeseníků a dalších našich pohoří.


Veverka obecná:

Veverka je dobře přizpůsobená k pobytu na stromech. Veverka obecná obývá rozsáhlá území Evropy a Asie. Žije od britských ostrovů na západě až po Kamčatku a Japonsko. Žije v jehličnatých, smíšených i listnatých lesích, ve velkých zahradách, na hřbitovech a v parcích.
Zbarvení srsti bývá různé, od rezavé, přes šedou až černou. Spodní část těla je bílá. Barva srsti má určitou souvislost s tím, kde veverka žije.
Rezavých veverek je více v nižších oblastech a těch tmavých na horách.
  • Hmotnost : 210- 410 g
  • Délka : 200-270 mm
Nepřehlédnutelný je její dlouhý chlupatý ocas, který používá i jako kormidlo při skákání z větve na větev. Ocas bývá stejně dlouhý jako tělo samotné. Na zimu veverkám narůstají na ušních boltcích štětičky. Známé třeba u rysa.
Zdržuje se převážně v korunách stromů, ale i na zemi se pohybuje velmi obratně. Živí se semeny jehličnatých i listnatých stromů, kůrou mladých větviček, různými pupeny, houbami, ale i hmyzem, vajíčky ptáků, dokonce i jejich mláďaty.
Na zimu si dělá zásoby potravy. K chovu se nejlépe hodí zvířata již odchovaná v zajetí. Při odchytu z přírody musíme k takovémuto kroku mít příslušné povolení správce honitby. Nejlepším způsobem odchytu je vybrání mláďat, která již vidí a jejich umělé dokrmení. Stará zvířata si těžko zvykají na zajetí.
Mláďata se snadno ochočí. Lze je chovat v pokojové, ale ještě lépe ve venkovní voliéře. Veverky často trpí vnějšími parazity, zvláště blechami. Veverky chováme nejlépe v párech, protože ve skupinách vznikají rvačky a slabší podřízená zvířata mohou být dokonce usmrcena.
Rozmnožuje se zpravidla dvakrát ročně pářením a to v měsících únor až březen a květen až červen. Březost trvá 38-39 dní, samice rodí obvykle 3-10 mláďat .


Levhart:

je typickým představitelem velkých koček, kterým dal i rodové latinské jméno - mezi lidmi je totiž znám také jako panter nebo pardál, případně leopard. Je ze všech velkých koček nejmenší, některé poddruhy mohou být menší než puma, která naopak patří mezi malé kočky.
Velcí samci některých poddruhů levharta přesto dosahují úctyhodné velikosti, mohou měřit (i s ocasem, který zaujímá přibližně dvě pětiny celkové délky) přes dva metry a vážit téměř osmdesát kilogramů.
Hlavní potravou levharta jsou menší druhy kopytníků - antilopy, kozy, jelenovití, protože však výborně šplhá, stávají se jeho kořistí často i opice. Levhart je elegantní kočka, kterou však lidé mnohdy zaměňují s jaguárem.
Rozdíly v tělesné stavbě vidí na první pohled pouze odborník, ale oba druhy bezpečně rozlišíte podle skvrn. Levhart je má sestavené do kroužku, v němž na rozdíl od jaguára chybí černé skvrny uprostřed. Skvrny má na srsti naznačené i poměrně častá melanistická forma, černý levhart.
Levharti obývají nejrůznější biotopy, mohou žít v savanách stejně jako v tropickém pralese, jejich domovem jsou nížiny i vysoké asijské velehory, kde vystupují do výšek okolo 3500 m n. m. Původní areál, kde levharti žili, byl velmi rozsáhlý: zahrnoval většinu afrického kontinentu a subtropické a tropické oblasti Asie, přes Malou Asii a Kavkaz zasahoval dokonce až do jihovýchodní Evropy.
Na tak obrovském území vytvořil množství poddruhů, někteří vědci jich uvádějí až třicet. Ve skutečnosti jich však bude méně, navíc jsou dnes některé poddruhy (např. levhart berberský, kapský, sinajský, středoasijský) vyhubené.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama